aneb

DESTRUKCE V NÁS MŮŽE NIČIT, ALE TAKÉ TVOŘIT PROSTOR PRO NOVÉ

Ztracená

Ve světě…..v sobě….v tom, co mě obklopuje…

Jediný smysl dává tím projít jak jen nejčistěji mohu. Není to lehké ve světě, který je zaměřený na výkon, v závazku zajišťovat děti, v nutnosti platit účty, v návaznosti na ostatní…. .

Poslouchám Richarda Rudda, který sdílí svou cestu s Human Designem a tím, co z něho, skrze něj, vzešlo – Gene Keys. Mluví o tom, jak v jeho životě cesta k sobě vedla přes ztrátu všeho, co byl. Poté přišla doba čekání v odloučenosti, která se zdála nekonečná… čas plynul a nic se nedělo.

Polévá mě vlna energie, a v srdci rozrezonovává něco, co se formuje v silný proud vědomí. Cítím to samé. Cítím, že se tomu mám odevzdat a zároveň vnímám tlak očekávání znemožňující ono plné odevzdání. Očekávání, byť i nevědomá…počínaje mými vlastními přes všechny v mém okolí. Jsem konfrontována obojím….hledám cestu. To hledání trvá a má svou vlastní časovou osu. Pravděpodobně to není náhodou, že právě nyní koučuji klienta na toto téma. Má vědomou linku tam, kde já ji mám na úrovni biologické inteligence a tudíž nevědomou. Já očekávání cítím tělem, on to vnímá svým vědomím – neustálý tlak projekcí a očekávání jiných.

Brána 49 mi přináší lekci o mých potřebách dožadujících se naplnění a v důsledku toho vytvářejících se očekávání. Pokud nejsou naplněna, přichází pocit zklamání, hořkosti, vzteku, smutku, odloučení. Pokud takto reaguji, způsobuji si utrpení – svá vlastní melodramata a závislost na nich. Mohu se v tom zcela utopit a zůstat ležet v bahně na dně hlubokého jezera sebelítosti a mučednictví.

Richard mluví o postupném zvyšování frekvence – cestě od těch nižších do vyšších. Cítím, jak se nyní nořím do těch nižších. Je to vlastně destruktivní. Je to ale destrukce, která je zdravá. Nořím se do nánosů bahna, poznávám své nevědomé sebedestrukční mechanismy. Vnímám energii Kálí, která mě provází často. Kálí, která bez milosti zničí to, co nevede k životu…. aby nové mohlo vyrůst.

Končím tuto fázi převažující destrukce nebo to tak alespoň cítím – možná v to chci věřit. Ta destrukce je stále přítomná, jen nyní více vnímám klíčící semínka nového. Klíčky, které jsou ještě velmi křehké a já ještě nevím, jaké květiny z nich budou, zda nevyrostou kopřivy. Zároveň vím, že mám pustit veškerou kontrolu, že jinudy cesta nepovede. Téma kontroly – mé největší zranění, které se pomocí energie Chirona může přetvořit v největší dar. Transit Chirona mě čeká ve 49letech, tedy za 4,5 roku a já tuším, že od svých 42let uklízím cestu.

Potřebuji pustit svůj strach. Můj největší strach, že ostatní mě budou vnímat jako nepříjemný plevel. Sama připustit tu možnost, že mohou vyrůst i kopřivy a nelpět na krásných květinách, vnímat i kopřivu jako cennou. Koneckonců, je to léčivka. Co na tom, že roste všude, že je to rostlina, které se všichni na zahradách snaží zbavit? Ano, štípe a pálí, nepatří k nejkrásnějším. Ale čistí krev…. Má tu své místo.

Přijímat vše plně, bez ALE… tedy i sebe. Pustit představy, očekávání, kontrolu.

Držím si palce. A zároveň všem, kteří prochází stejným procesem. Vím, že nejsem sama.

DĚKUJI.